Mehed mustas (3. osa): Ta ei suutnud ohule vastu panna ...

04. 03. 2018
6. rahvusvaheline eksopoliitika, ajaloo ja vaimsuse konverents

O fenoménu, který známe pod zkratkou MIB se nehovoří pouze za oceánem. Lidé, kteří se s nimi setkali a nebáli se promluvit na veřejnosti, aniž by byli považování za blázny, popisují „agenty děsu“ jako muže v černých oblecích nebo podobně vyhlížejících leteckých uniformách. Hlavu mají vždy skrytou kloboukem nebo vojenskou čepicí, vykazují se falešnými, ale na pohled skutečnými vojenskými, či vládními dokumenty.

Po jednom chodí na návštěvy zřídka – spíše po dvojicích, či trojicích. Od navštívených, kteří o toto „štěstí“ určitě nestáli, požadují fotografie, či jiný důkazní materiál, který prý podrobí důkladnému zkoumání v laboratoři. Jak už dobře víme, laboratoře nejsou a dokumenty, či průkazy jsou falešné. Americká Air Force byla již v roce 1967 nucena přiznat existenci „agentů děsu“ a také konstatovat jejich ilegální činnost. Kdo to tedy je?! Tehdejší mluvčí Pentagonu, plukovník G. Freeman, řekl: „Mezi těmito lidmi a americkými leteckými silami ovšem neexistuje žádná souvislost.“

A teď se přesuneme do Bridgeportu ve státě Connecticut. Tam měl kancelář Albert K. Bender, zakladatel Mezinárodního centra pro létající talíře. I on brzy poznal na vlastní kůži, že záhadní MIB nesídlí jen v říši pohádek.

Po, dá se tak říci, velkohubém prohlášení: „Zabýval jsem se tímto jevem a mám k dispozici odpověď.“ a pokračuje to tvrzením: „Vím, kde mám UFO hledat.“ veřejnost čekala s napětím, co se bude dít dál. Jenže – v jeho vlastním časopise Space Revue jsme se toho moc nedověděli. V posledním čísle magazínu se tento ufolog vyjádřil záhadně: „Záhada létajících talířů již pro mě není záhadou. Je mi znám její původ, ale jakákoliv informace o nich je utajována na pokyn vyšších míst. Měli jsme v úmyslu celou záležitost zveřejnit, ale na základně povahy obdržených informací se, bohužel, musíme omluvit, že tak zatím neučiníme. Doporučujeme všem, kdo se angažují v otázkách výzkumu UFO, aby si počínali nanejvýš opatrně!"

Co se událo mezi bombastickým prohlášením a tímto dementi? Neuběhl ani rok, ale Albert Bender se o tom dlouhé roky zdráhal promluvit. Naštěstí pro nás a veřejnost Albert vydal knihu „Létající talíře a tři muži v černém“, kde vysvětlil důvody, které ho vedli k tomu, aby se téma UFO pro něho stalo tabu. Jeho kniha se čte jako skutečný horor. Pro pravdivost jeho tvrzení mluví i to, že mnozí lidé viděli zdálky ony tři černě oděné postavy…

Jednoho dne dal svému kolegovi k posouzení materiál připravený k publikování a tím odstartovaly bizarní potíže amerického ufologa. Večer, když se smrákalo, si šel lehnout. V místnosti se nesvítilo, a tak musel hodně namáhat zrak, aby rozeznal ve tmě se najednou vyskytnuvší se stínové postavy. Postupně se nezvaní hosté vynořili z příšeří a Albert konečně rozpoznal, že na hlavách mají naražené klobouky a jsou v černém. Oči jim najednou zazářily jako světlo blesku. Strnule je na Bendera upřeli a on pocítil téměř nesnesitelnou bolest. Bender také tvrdil, že už krátce po otevření své kanceláře byl vystaven psychologickému nátlaku. Prý už tehdy začal dostávat telepaticky varování, ať zanechá svá bádání stran UFO.

Tato příhoda prý nebyla první ani poslední. Ona neznámá moc ho už hodněkrát vyděsila. Jakoby ho chtěla psychickým terorem zničit. Jednoho dne se vracel domů a stoupal po schodech ke svému pokoji. Zničehonic se z příšeří v místnosti vynořilo namodralé světlo. Ve stejné chvíli odtušil, že se někdo nebo něco nachází uvnitř. Poté, co vkročil do pokoje, uviděl, že záhadné světlo vycházelo z jednoho rohu a uprostřed toho namodralého světelného zdroje se nacházela naprosto nedefinovatelná věc. I když pocítil velký strach, nebál se promluvit. Intenzivní svit se zmírnil a z temnoty na něho zíraly jen dvě žhnoucí oči. Naštěstí i ty po určité chvíli zmizeli…

Nastává důležitá otázka – nestal se ufolog pouze obětí nějaké halucinace? Nebo byl pod vlivem hypnózy? Bender tvrdí, že vše „slyšel v hlavě“. Postavy prý nemluvili. Albert raději pomlčel, co mu MIB sdělili o skutečném původu létajících talířů. Nicméně ho tyto děsuplné výjevy natolik postrašily, že okamžitě rozpustil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu Space Revue.

Přiznávám, že jsem na rozpacích. Nedal bych asi v tomto případě ruku do ohně, ale proč byl Bender tedy tak vyděšený, že po bombastickém úvodu přišel jen balast? Proč rozpustil tak náhle svou organizaci? Proč přestal editovat svůj magazín? Otázek hodně, odpovědí pomálu. Dlouho jsem uvažoval, jestli mám tuto fantaskní událost zveřejnit na stránkách Sueneé, ale spoléhám na inteligenci našich čtenářů, ať si svůj úsudek udělají sami. Nechci se podobat vědcům a expertům, kteří odpověď na všechno a ve všem mají hned jasno…

Mehed mustad

Sarja muud osad